Bude platit dvouletá záruka i po účinnosti nového občanského zákoníku?

29.05.2013

V nedávné době se s plánovanou rekodifikací občanského zákoníku, která nabude účinnosti od 1. ledna 2014, objevila celá řada protichůdných názorů na to, zda i po této novele bude u spotřebního zboží platit dvouletá záruční doba, která ve své současné podobě garantuje, že za vady, které na výrobku vzniknou v průběhu 24 měsíců po koupi, odpovídá prodávající, který má povinnost tyto vady odstranit, popř. na žádost kupujícího vadnou věc vyměnit, poskytnout slevu apod.

Zatímco jedna část odborné veřejnosti (zejm. část spoluautorů nové právní úpravy) ve vztahu k novému občanskému zákoníku tvrdí, že zákonná záruka u spotřebního zboží se ruší, druhá část odborné veřejnosti (zastoupená mimo jiné ministerstvem spravedlnosti, ministerstvem průmyslu a obchodu a mnoha spotřebitelskými sdruženími) je toho názoru, že 24měsíční záruka trvá i nadále a zůstává novým občanským zákoníkem v podstatě nedotčena. První názor, podpořený především systematikou nového občanského zákoníku a nepřesnou transpozicí směrnice EU 199/44/ES v současném občanském zákoníku, je založen na názoru, že 24měsíční lhůta je pouze lhůtou pro uplatnění práv z vadného plnění, nikoli záruční lhůtou. Dle tohoto názoru by spotřebitel mohl, na rozdíl od současné úpravy, uplatňovat pouze ty vady, které zakoupená věc měla v okamžiku jejího převzetí, s tím, že v průběhu prvních 6 měsíců platí vyvratitelná domněnka, že věc byla vadná již při převzetí, poté musí existenci vady při převzetí zboží prokazovat sám spotřebitel.

Druhá část odborné veřejnosti naopak tvrdí, že zákonná záruka v podobě, jak ji známe dnes, zůstává nedotčena, neboť § 2165 nového občanského zákoníku by měl respektovat základní zásady, mezi které patří ochrana slabší smluvní strany (spotřebitele), navíc ponechání zákonné záruky bylo záměrem zákonodárce.

Zcela legitimní otázkou je, z jakého důvodu by nová právní úprava měla snižovat zažité standardy ochrany spotřebitele, které v praxi bezproblémově fungují od roku 2003, a to bez ohledu na nepřesnou transpozici evropské směrnice do české úpravy. Tato změna zcela jistě nebude vítána spotřebiteli, kteří jsou považovány za slabší smluvní stranu, ale naopak ji ocení ti prodejci, pro které není kvalita výrobků prioritou.

Ačkoli se zdá, že příslušná ustanovení nového občanského zákoníku budou nakonec vykládána ve prospěch platnosti dvouleté zákonné záruky v podobě, jak ji známe dnes, naprostou jistotu v této otázce přinese pravděpodobně až judikatura. Proto by měli obchodníci, kteří chtějí spotřebitelům poskytnout stejný standard ochrany, preventivně u jednotlivého zboží nebo ve svých obchodních podmínkách uvádět, jak dlouhou záruku spotřebitelům poskytují. Nově také postačí, bude-li záruční doba uvedena v reklamě na konkrétní výrobek. Naopak, nebude-li prodejce chtít poskytovat jakoukoli záruku za jakost, měl by provést odstranění této informace ze svých obchodních podmínek. Pokud záruční doba nebude prodávajícím žádným způsobem uvedena, může spotřebiteli hrozit, že za vady, které zboží nemělo v době nákupu a projeví se u něj až později v průběhu 2leté lhůty, nebude prodávající nést odpovědnost.